Karel Jaromír Erben – Kytice

Karel Jaromír Erben


*   7. 11. 1811

† 21. 11. 1870
  • významný představitel českého romantismu
  • narodil se v Miletíně a zemřel v Praze
  • Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea.
  • působil jako archivář města Prahy
  • sběratel lidové poezie
  • působil jako historik, právník, archivář hl. města Prahy, spisovatel, básník, překladatel

Dílo

  • Písně národní v Čechách
  • Prostonárodní české písně a říkadla
  • Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních
  • Kytice z pověstí národních


Zasazení autora a díla do literárního kontextu (českého i světového)

  • Česká romantická literatura spadá časově do třetího období procesu národního obrození – zejména do tvorby příslušníků generace 30. let 19. století
  • V této etapě dochází ke sbližování literatury se životem a romantismus v ní postupně převládá

současníci: Josef Kajetán Tyl – zdůrazňoval lásku k vlasti a národu, Karel Hynek Mácha – tematizoval ve svém díle světobol a rozervanost


Znaky romantismu

  • literární / umělecký směr
  • odvozeno od slova román (kde obraznost a citlivost převládá nad rozumem)
  • důraz na city a fantazii
  • protiklad snu a skutečnosti,jedince a společnosti
  • obdiv k historii (středověk – tajuplné období),hlavní hrdina velmi často do minulosti
  • utíká před tíživou situací
  • využíván kontrastů – krása/ošklivost,dobro/zlo
  • romantický lit.hrdina: hrdina splývá s autorem – je jeho sebevyjádřením
  • velmi často vyhraněný individualista – nikdo mu nerozumí, cítí se osamocen, necítí potřebu družnosti
  • opovrhuje konvencemi
  • touží po lásce, ale když miluje,tak nešťastně
  • romantické prostředí: výjimečné, tajuplné
  • staré gotické hrady, samoty, hřbitovy
  • důležitá je příroda, která je odrazem duše hlavního hrdiny

Společensko-historický kontext

  • historické souvislosti: ideály osvícenství a Velké francouzské revoluce nebyly zcela naplněny (volnost, rovnost, bratrství), utužují se autoritativní (policejní) režimy
  • člověk se cítí vyřazen ze společnosti,osamocen, je bezmocný vůči tlaku ději, prožívá rozpor mezi sebou a světem
  • romantický postoj k životu vychází z pocitu konfliktu – člověk se snaží uplatnit své schopnosti, stojí však proti necitelnému světu, který tyto možnosti omezuje, bouří se proti konvencím a proti tomuto stavu

Formální charakter díla; literární směr

Literární druh: lyrickoepická skladba

Literární žánr: balada

Literární forma: poezie 

Charakteristika

13 balad (původně 12)

Balada je lyricko-epický veršovaný útvar mnohdy s ponurým, strašidelným dějem a většinou nešťastným, někdy až tragickým koncem. Námětem je v mnoha případech provinění člověka, které je potrestáno řízením nadpřirozených bytostí či osudu. Balady mají prudký dějový spád a bohatý jazyk.

Jazykové prostředky

Básnické prostředky: elipsa, anafora, epanastrofa, inverze, epiteton, eufemismus (již na něm roste trávníček), apostrofa (Maria, panno přemocná), metafora, zvukomalba, personifikace, živé dialogy a popisy postav i prostředí, které zde nahrazují romantické prvky

K napětí slouží: úsporný jazyk, velice krátké věty, neslovesné věty, citoslovce místo sloves, přímá řeč 

Básně jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnost

Balady jsou snadno zapamatovatelné díky pravidelné rytmizaci a rýmování

Časové zařazení: čas není určen – je cyklický

Místo: často vesnice, chalupa, les, jezero

Balady

  1. Kytice 
  2. Poklad 
  3. Svatební košile 
  4. Polednice 
  5. Zlatý kolovrat 
  6. Štědrý den 
  7. Holoubek 
  8. Záhořovo lože 
  9. Vodník 
  10. Vrba 
  11. Lilie 
  12. Dceřina kletba 
  13. Věštkyně

Ukázka


Svatební košile

Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.

Na stěně nízké světničky byl obraz boží rodičky, rodičky boží s děťátkem, tak jako růže s poupátkem.

A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící: klečela, líce skloněné, ruce na prsa složené; slzy jí z očí padaly, čelem se ňádra zdvihaly. A když slzička upadla, v ty bílé ňádra zapadla.

„Žel bohu, kde můj tatíček? Již na něm roste trávníček! Žel bohu, kde má matička? Tam leží – podle tatíčka! Sestra do roka nežila, bratra mi koule zabila.

Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil. Do ciziny se ubíral, těšil mě, slzy utíral: „Zasej, má milá, zasej len, vzpomínej na mne každý den, první rok přádla hledívej, druhý rok plátno polívej, třetí košile vyšívej: až ty košile ušiješ, věneček z routy poviješ.“ 

(...)

Populární příspěvky z tohoto blogu

O NÁS

Tituly: Jak koho oslovovat?

KOREKTURA