Erich Maria Remarque - Na západní frontě klid


Erich Maria Remarque

*22. června 1898, Osnabrück
†25. září 1970, Locarno
  • vlastním jménem Erich Paul Remark
  • zažil obě světové války
  • narukoval jako 18letý do 1. světové války, na západní frontě byl raněn (konec války prožil v lazaretu)
  • po návratu z války měl problémy začlenit se do normální společnosti (vystřídal mnoho povolání)
  • cestoval po Itálii, Švýcarsku, Balkáně a Turecku
  • byl nominován na Nobelovu cenu míru válečným zpravodajem Cybichovskym
  • zbaven německého občanství (nástup nacismu) → jeho díla zakázána, knihy veřejně páleny → poté emigroval do NY (1939) a získal zde americké občanství
  • ve svých dílech se věnuje tzv. „ztracené generaci“, do které sám patřil
  • psal pro široký okruh diváků, populární literatura
  • jeho romány jsou protiválečné

Dílo

  • Na západní frontě klid (1929)
  • Cesta zpátky (1931)
  • Tři kamarádi (1936)
  • Miluj bližního svého (1941)
  • Vítězný oblouk (1946)


Na západní frontě klid

  • autor v díle oslavuje lidskou solidaritu, nezištnou obětavost v mezních situacích, válečná přátelství na život a na smrt
  • odsuzuje krutost války, nelidskost, která hraničí s degradací lidství

Jazykové prostředky

  • úvahy (ich-forma), závěrečná zpráva o Pavlově smrti (er-forma)
  • úvodní motto - „Zpráva o generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům“
  • retrospektiva - vzpomínky vojáka po návratu z bojiště, mozaika epizod (minulost i přítomnost) 

Kompozice díla

  • reportážní dokumentárnost, názornost (očité svědectví)
  • osobní výpověď mladého hrdiny
  • rozmluvy vojáků
  • kompoziční postup: chronologický, retrospektivní
  • syžet: chlapci nastupují do války, první z kamarádů umírá, průběh války, návrat domů a vzpomínky, Pavlova první oběť zblízka, pobyt v klášterní nemocnici, smrt kamarádů, snaha zachránit Katczu, Pavlova smrt

Postavy

Pavel - (18/19 let) vypravěč, středoškolský student (gymnazista), válka ho naprosto změnila, stal se tvrdším, necitelným, což zjistil zejména ve chvíli, kdy dostal dovolenou a vrátil se do rodného města ke své rodině. S tou si nerozuměl, stejně tak jako s bývalými přáteli. Přátelé na frontě mu byli více než rodina, často vzpomíná na své mládí ve škole. Silná povaha. Pomáhá mladším chlapcům, kteří přijdou na frontu. 

Albert Kropp - malý, hladový myslitel 
Müller + Leer - gymnazisté 
Tjaden - hubený zámečník; žrout 
Haie Westhus - kopáč rašeliny 
František Kemmerich - spolužák s průstřelem stehna; amputovaná noha; zemřel 
Deterding - sedlák 
Stanislav Katczinsky - hlava skupiny; houževnatý, mazaný, čtyřicetiletý; má úžasný čich na průšvihy, pro dobré jídlo a pro dobré ulejvárny, nejlepší přítel Pavla 
Kantorek - učitel 
Himmelstoss - desátník; kasárenský drsňák, velmi krutý a bezohledný a liboval si v surových praktikách a v šikanování 

Obsah

Středoškolský student Pavel Bäumer se nám představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka odpočívá v zázemí po návratu z boje. V mozaice epizod je pak popisován jeho minulý i současný život. Po vypuknutí první světové války (1914) se se svými přáteli z gymnázia Františkem Kemmerichem, Haielem Westhusem, Tjadenem, Detringem, Albertem Kroppem a dalšími pod vlivem vlastenecké propagace a nadšení nejen svého třídního profesora Kantorka hlásí jako dobrovolníci do německé armády. Ze všeho nejdříve prochází tvrdou přípravou velitele Himmelstosse, který jim dává každým slovem najevo, jakou má moc. Po desetinedělním výcviku plného šikanování (čistili místnosti kartáčkem na zuby, leštili boty, přestlávali postele, přerovnávali hromádky) je celá jednotka odvelena na západní frontu (Francie-Německo), kde s nimi prodělává zákopové boje. Pavel pokračuje v popisu hrůz války z pohledu obyčejného vojáka, který při zákopových bojích přichází o své přítele. Hned na začátku jim padl spolužák Behm. František Kemmerich dostane kulku do stehna a nohu mu musejí amputovat, pár dní na to zemřel. Před smrtí stihl věnovat své skvělé boty Müllerovi (později se boty dále dědí). Pavel a jeho přátelé velmi rychle vystřízlivěli a ztratili ideály, se kterými šli do války. Viděli hrůzostrašné scény – zmrzačené a umírající vojáky, v noci nemohou spát kvůli tomu, že někde opodál (oni sami nevěděli kde) umírali jiní vojáci. Po tomto boji utrpěla jejich rota velké ztráty a byla doplněna o rekruty, mezi nimiž byl i nenáviděný desátník Himmelstoss, kterému se všichni už dlouho chtěli pomstít. Chlapci vzpomínají na vojenský výcvik, na Himmelstosse. Vzpomínají na nejlepší zážitek, kdy na na konci pobytu zmlátili Himmelstosse, když se vracel z hospody.

Klidu s kamarády si ale moc neužije. Neuběhne ani týden a vyráží na frontu. Pod palbou ale Pavel zažívá první pochybení – na prvním průzkumu po dovolené dostává opravdový strach. Jeho vlastní myšlenky ho děsí. I když ho na chvíli uklidní, že za zády má své přátele a dál pokračuje v postupu palbou, zmocní se ho zanedlouho opět strach, který zapříčiní, že si není docela jistý, zda postupuje správným směrem. Sklouzne proto do nedalekého trychtýře a snaží se zorientovat. Ale prudká neutuchající palba ho zde uzamkne.

Okolo jeho trychtýře pobíhají Francouzi. Jak se vrací, jeden do něj spadne. Pavel ho těžce zraní, ale jelikož ho tíží svědomí začne ho ošetřovat. Voják umírá a Pavel má výčitky svědomí. Je z návratu na frontu celý nesvůj. Je o hodně citlivější a vnímá podměty, o kterých před pár dny ani nevěděl. Další noc se mu podaří vrátit mezi přátele. Jejich družstvo dostává perfektní úkol - hlídat opuštěnou vesnici se skladem proviantu. Mají tři týdny hody ve sklepě. Po sílících útocích jsou nuceni ji opustit. Při následujících bojích je Pavel a jeho přítel Albert raněn. Albert amputují nohu a dají protézu. Pavel dostává dovolenou, ale po rehabilitaci se vrací zpátky na frontu. Při jednom útoku umírá velitel roty Bertinck. Postupem času Pavel ztrácí většinu svých kamarádů, zbyl mu jen poslední – Stanislav Katczinsky alias „Katza“. Bohužel i o toho přišel. Byl zasažen střepinou granátu do nohy. Tomuto zranění by však nebýval podlehl. Pavel se rozhodl ho zachránit, vzal si ho na ramena a s vypětím všech sil ho donesl na obvaziště. Tam s hrůzou zjistil, že Katza byl během cesty zasažen jinou střepinou do hlavy a zranění podlehl.

Ze zoufalých myšlenek je Pavel vysvobozen smrtí, jež přichází v den, kdy je ohlášeno Na západní frontě klid. Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního ředitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.

Ukázka

Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsou pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle.

Kdybychom se byli vrátili domů v roce šestnáctém, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje, Už nedokážeme vpravit se do života. Vyznat se v životě. Také nám nebudou rozumět – neboť před námi roste pokolení, které sice strávilo ta léta zde spolu s námi, jež však předtím už mělo postel a povolání a vrátí se do svých starých pozic, v nichž na válku zapomene – a za námi roste pokolení podobné nám, jací jsme bývali, a to nám bude cizí a odsune nás stranou. Jsme zbyteční sobě samým, porosteme, někteří se přizpůsobí, někteří se podvolí a mnozí budou bezradní – léta se rozutekou a nakonec zahyneme. Ale je také docela možné, že všechno, co si myslím, je toliko melancholie a smutná bezradnost, poprašek, jejž vítr odfoukne, jen co zase stanu pod topoly a budu naslouchat jejich šumění. Není myslitelné, že zmizelo to neurčité, ohromující, nadcházející, budoucnost o tisíci tvářích, ta melodie ze snů a knih, šelest a předtucha žen, není přece možné, aby to všechno bylo zaniklo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo. Stromy zde svítí pestře a zlatě, jeřabiny se rdí v listoví,silnice bíle ubíhají k obzoru a kantýny hučí mírovými pověstmi jak úly. Povstávám. Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už nic mi vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, nechť to, co ve mně říká ,,já“, bude či nebude chtít.

***
Je podzim. Někdejších lidí zde už mnoho není. Jsem tu poslední ze sedmi z naší třídy. Kdekdo mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Skončí-li to zase zklamáním, všechno se zhroutí, naděje jsou příliš silné, nedají se odklidit bez výbuchu. Nebudeme-li mít mír, budeme mít revoluci. Mám čtrnáct dní volna, protože jsem se trochu nalokal plynu. Celý den sedím v malé zahrádce na slunci. Příměří bude co nevidět, i já už v to věřím. A potom pojedeme domů. Zde mé myšlenky váznou a ne a nechtějí dál. Co mě neodolatelnou přesilou přitahuje a očekává, jsou pocity. Je to lačná touha po životě, je to pocit domova, je to krev, je to opojení z představy: jsem zachráněn. Ale nejsou to cíle. Kdybychom se byli vrátili domů v šestnáctém roce, byli bychom z bolesti a síly našich prožitků rozpoutali vichřici. Vrátíme-li se nyní, vrátíme se unavení, rozpadlí, vyhořelí, z kořenů vyvrácení a bez naděje. Už se nedokážeme vpravit do života. Vyznat se v životě. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

O NÁS

Tituly: Jak koho oslovovat?

KOREKTURA