Beef s ÚJČ?

Naši (ne)milovníci češtiny,

rozmohl se nám tu takový nešvar :-D, a to nevybíravá recenze na naše publikace. Vyšla v časopise Naše řeč, který jsme do dnešního dne považovaly za velmi seriózní a vedený týmem profesionálů. Chyba lávky, nebo spíše výjimka potvrzující pravidlo? Využijeme tedy web Červené propisky k objasnění některých úseků, které jsou nepravdivé, zavádějící či nicneříkající.

Když jsme v roce 2018 zakládaly profil Červená propiska, ani se nám nesnilo o tom, že jednou vydáme knihy. Od začátku veřejného fungování se snažíme o to, abychom v lidech vyvolaly lásku ke čtení a jazyku. To se nám stále daří a vy, naši věrní čtenáři a sledující, nám to dokazujete každým dnem. Za 32 let jsme zjistily, že v životě, jak už osobním, tak i tom profesním, je to občas jak na horské dráze. Jednou jsi nahoře, pak zas dole. Je jasné, že „pobyt na výsluní“ netrvá věčně a že se vždycky najde někdo, kdo se pokusí tě pošlapat, pošpinit nebo znehodnotit tvé několikaleté úsilí. S tím musí člověk bohužel na internetu počítat. Že to ale přijde od vědecké obce, kterou samy uznáváme, jsme tedy nečekaly.

Naprosto upřímně přiznáváme, že nás první přečtení dohnalo k slzám. Vždyť tam na kousky rozmlátili naše knižní miminka! Pak jsme se ale vzpamatovaly a řekly si: „Esterko, proč jsou lidi tak zlí?“ Což je naše oblíbená hláška z Pošty pro tebe, která nám vždycky zlepší náladu. Taky ještě milujeme od M. Jílkové: „Momeeent!“ Moment překvapení (nebo spíš šoku) to opravdu byl. Ve 28 letech jsme vydaly svou prvotinu, psát jsme samozřejmě neuměly. První palačinka taky není nikdy dokonalá. Co je vlastně dokonalost? I my si kolikrát říkáme, že nám něco v některých knihách chybí, nikdy bychom si však nedovolily napsat tak útočnou recenzi. První kniha vznikala v mnoha ohledech za pochodu a je nám jasné, že pozorní čtenáři odhalí několik nedostatků. Dneska už bychom ji napsaly jinak. Člověk se učí a posouvá celý život. Každopádně ji naprosto milujeme v mnoha ohledech. A milujete ji i vy. Vyvolala totiž neskutečný zájem o češtinu, což byl náš hlavní cíl. Mise splněna! V dalších dílech už jsme si v psaní více věřily.

K jádru pudla

Recenze na naše knihy je nejen z našeho pohledu přehnaně kritická, nevhodně zpracovaná a v neposlední řadě obsahuje osobní soudy a pohledy autorů. Působí jak flusanec do ksichtu, zákeřné podkopnutí nohou. To bychom čekaly spíše na volnočasovém blogísku nějakého zhrzeného hatera, ne v odborném časopise Naše řeč. Autoři se pustili jak do našich knih, tak do našich přístupů a zpracování příspěvků. Za největší přešlap však považujeme nedostatečné návrhy řešení, především ve smyslu čerpání ze zdrojů a přístupu ke kodifikaci (v knihách máme ke kodifikaci dodatek, ten opomněli zmínit). Hate totiž dokáže sesmolit kdejaký anonymní uživatel internetu. Autoři jej sice „obohatili“ zajímavými stylistickými prostředky, nicméně se stále jedná o hate, nikoli o recenzi, která by si zasloužila vyjít v uznávaném časopise.

Chybné a překroucené citace se autoři dopouštějí hned na první straně v poznámce pod čarou, kde odkazují na článek: 

„Nejsme v tomto ohledu zdaleka první, srov. už dříve (a to velmi trefně) článek J. Hoffmannové (2020), která ČP explicitně jmenuje, ale na paškál si bere zejména Slova z pekla A. Kohoutové: Názory těchto popularizátorek jsou ovšem někdy poněkud kuriózní [...].“

Nutno podotknout, že autorka článku cituje výrok pouze A. Kohoutové, nikoli Červené propisky. Ze strany Hoffmanové to tedy nelze chápat jako útok na náš projekt nebo naše výroky. Autoři se v tomto úseku dopustili dezinterpretace. A to je teprve začátek... 

Dále nám není jasné, proč knihu „E-maily a jejich (ne)pravidla“ považují za třetí díl série. Naše trilogie tří P obsahuje tři díly (nikoli čtyři), a to:

1. 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny
2. 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny
3. 100 přehmatů pro (ne)milovníky češtiny

V úvodu se výmluvně obhajují, že recenze vznikla s láskou k češtině a že „nemá tedy být prvoplánovou evidencí nejfrapantnějších minel autorek, nejde nám o diskreditaci jejich přístupu, ale o pouhé vymezení se vůči němu“. Stanovili si to v úvodu moc hezky, jenže se tím pravděpodobně zapomněli řídit.

Nepochopení

Autoři některými výroky dokazují, že jim není znám účel užití vykřičníku v našich „smajlíkových příspěvcích“. Vykřičník znamená: Oba tvary jsou korektní, avšak každý má jiný význam.

Dále došlo k nepochopení humoru, nadsázky či sarkasmu. S těmito prvky pracujeme i na IG profilu. Jedná se o náš autentický styl komunikace.

Naprosto zbytečně shazují užité příklady, které sbíráme z různých zdrojů. Málokdy se stane, že si příklad vycucáme z prstu. Kupříkladu: 

1. Mouku proseji na vál, na ni vyklepnu 3 vejce a zpracuji hladké těsto. (Věta z kuchařky.)
2. Brácho, doraz přesně ve dvě, nebudu na tebe čekat! (Ze stories českého influencera, který označil a pobídl kamaráda, co chodí vždy pozdě.)
3. Rovněž nám není jasné, proč napadají spojení „šustí papírem“. (Stačí si zadat toto spojení do internetového vyhledávače a výskytů vyskočí stovky.)

Dále shazují některé perličky, jež jsou z jejich pohledu málo rozebrané. Zamysleli se autoři recenze nad tím, že některé poznámky a požadavky přišly také ze strany nakladatelství? Možný zásah ze strany nakladatelství není zmíněn ani okrajově. Na knihách jsme nepracovaly jen my dvě, nýbrž celý tým (redaktoři, korektoři, grafici, techničtí grafici, ilustrátorka a další). S redaktory jsme se několikrát shodli, že není třeba některé jevy dopodrobna rozebírat, protože naše knihy spadají do kategorie populářně-naučná literatura. Nesnažíme se psát odborné a škrobené publikace, od toho tu jsou právě lingvisté. Z průzkumů na sociální síti Instagram víme, co naši komunitu (ne)milovníků češtiny (ne)baví, proto jsme s redaktory rozebírali i to, co v knize (ne)zmínit, co bude pro potenciální čtenáře (ne)zajímavé a co nám přijde zbytečné.

Autoři ani náznakem nezmínili rozsah a formu publikací. Každá perlička vychází na jednu stranu, některé na dvě strany. Je tedy nutné se do tohoto rozsahu vejít. V některých případech jsme text umazávaly, v jiných naopak v průběhu procesu přidávaly. Celkový počet stran se zadává na úplném začátku psaní knihy a nesmí se překročit. Velkou roli hrají i doprovodné ilustrace. Do poslední chvíle jsme tedy nevěděly, co bude potřeba umazat/přidat, kolik prostoru zaberou ilustrace apod. Odhalila nám to až „nástřelná“ sazba. V knihách je hlavně kus nás, naše pohledy, naše hlášky, náš humor, naše tipy a v neposlední řadě náš styl psaní.

Útočné a zesměšňující výroky, které by se v odborném článku objevovat rozhodně neměly

„Co je to však za lásku, když si zkonstruujeme deformovaný obraz svého milovaného a milujeme ten obraz?“

„Autorky pak plní roli věrozvěstek, které ostatním členům své skupiny zjevují jednotlivá přikázání.“

„Zdá se, že autorky berou kodifikaci jako Boha, peskujíce své věřící a ostrakizujíce bezvěrce. A věřící jim na to ochotně přistupují, a to až s flagelantskou rozkoší.“

„Autorky tak vlastně své publikum znejišťují, nabízejíce mu však zároveň odpustek v podobě svých příruček. Není však takovéto jazykokupčení kontraproduktivní? Nejde nakonec o službu medvědí? Nevychází z jejich publikací současná kodifikace s pošramocenou pověstí? Je s podivem, že si mnozí čtenáři patrně nekladou otázku, proč zrovna to se smí, a toto už ne, když se jedná o analogické jevy;    kdo o tom rozhoduje; proč se v lidech vytváří dojem provinilosti, méněcennosti za jejich neznalost, používání nesprávných slov a tvarů.“

„Zároveň se však autorky neubránily na některých místech povýšeneckému tónu.“

Absolutně odmítáme toto tvrzení, že bychom v textech používaly povýšenecký tón. Rovněž razantně odmítáme přirovnání Červevé propisky ke „grammar nazi“. Několikrát jsme se proti tomu vymezily na IG. Kdyby si autoři dali práci náš IG profil prozkoumat, případně se nás zeptat (ach, ta nedostatečná komunikace), nemusel by „vědecký“ text obsahovat takovýto flusanec. Není nám jasné, proč je náš projekt tolikrát přirovnáván k náboženství a náboženské tematice. Má to být jakási parodie na nás nebo na náboženství? Prapodivné... 

Nešťastných formulací a soudů je v textu mnohem víc. Říkáme si, zda to bylo nutné a zda to do vědeckého článku patří. Chybí snad akademikům odvaha nás oslovit? Jejich pohledy, obraty a přirovnání jsou přinejmenším ve vědeckém časopise zarážející. Hate na kodifikaci a náš přístup není zrovna oprávněný. Nechybí spíše Ústavu pro jazyk český nějaký lepší nástroj, jak informovat širší veřejnost o provedených změnách v IJP? Případně nějaký návodný článek, jak k určitým jevům přistupovat a jak s nimi pracovat? Nebylo by na místě si položit spíše otázku: „Proč se širší veřejnost raději obrací na nás, a ne na ÚJČ?“

Nicneříkající promluvy typu:

„Názorně je to vidět na případu slova kardamom a jeho varianty kardamon. Uznejme, že v době publikování knihy česká kodifikace počítala pouze s podobou kardamom. Jenže co včera bylo, není si bytím jisto dnes.“

Aha, takže jsme vlastně měly použít věšteckou kouli a předpovědět, že se ÚJČ za rok rozhodne kodifikovat tvar kardamon. Naše doporučení na četné dotazy tedy mělo dle autorů pravděpodobně znít: „Víte co, používejte si klidně tvar kardamon, stejně se to hodně užívá, takže to určitě jednou kodifikujou a bude to v pohodě.“ 

Opakující se slova a náš styl

Co na to říct. Asi jen: „Bohužel :-D!“ Možná právě náš styl objasňuje zmíněné zamyšlení nad tím, proč má Červená propiska tak silnou základnu sledujících. Protože se nesnažíme na sílu vytvářet texty plné kudrlinek a rádoby líbivých fráziček. Ke čtenářům/sledujícím promlouváme tak, jak kdybychom šli společně na kafe. 

„Potíž je v tom, že obraz těch nahoře je mylný, jak dokazuje zflexibilňující se přístup ÚJČ.“ 

Potíž je především v komunikaci „těch nahoře“. K „běžnému smrtelníkovi“ se zajímavosti z časopisu Naše řeč nedostanou, neboť je podání jednak obsáhlé, jednak příliš odborné. Lidé milují zkratky, my nejsme výjimkou. Stravitelnost a správně nastavená komunikace jsou zkrátka stěžejní. A jsme zase u té komunikace... Začarovaný kruh, zdá se nám.

Naše shrnutí

Představuje Červená propiska pro Ondřeje Dufka a Michala Škrabala trn v oku? Bylo jejich cílem i něco jiného, než naši práci veřejně zesměšnit? Mnohé by se dalo objasnit a vyřešit krátkým rozhovorem. Ten jsme poskytly pouze Haně Dufkové v rámci výzkumu popularizace češtiny (naneštěstí i v něm jsou některé faktické nedostatky; kupříkladu Červená propiska nemá ani nepoužívá platformu X). Ani výzkum, ani recenze nám nebyly zaslány předem, což je v běžné praxi zvykem, aby nedošlo k nepřesnostem a předání mylných informací.

Nebylo by pro vědeckou obec i laickou veřejnost přínosnější, kdyby nás autoři recenze předem kontaktovali? Mohl vzniknout článek obsahující oba pohledy. Recenze by tak nemusela zahrnovat až neuvěřitelné množství prazvláštních otázek a zamyšlení. 

Stačilo si přece zavolat a zeptat se: „Hele, Karlo a Sabino, proč jste tuhle perličku více nerozebraly? Vždyť se to nabízelo!“

A my bychom řekly: „Protože na to nebyl v knize prostor nebo se nám na IG ukázalo, že to lidi nebaví.“

A výsledek by mohl být: „Tak to pojďme objasnit v tomto článku.“ 

Nebo: „Co kdybychom společně založili IG profil ÚJČ? Vy byste nám předaly své know-how jak na sítě a my bychom rozebrali jazykové jevy zase z jiného úhlu pohledu.“

Takto bychom se krásně doplnili. Věříme, že vědecká obec dokáže s popularizátory fungovat v symbióze. V závěru bychom chtěly zdůraznit, že nepovažujeme celou recenzi za vadnou. Některé poznatky si bereme k srdci. Nicméně zvolený styl psaní je jaksi zvrhlý a přehnaně útočný. Nutno poznamenat, že pracovníci ÚJČ jsou placeni ze státních peněz. K zamyšlení je, zda bylo nutné plýtvat časem i finančními prostředky na něco tak zbytečného, jako je tato recenze. Úspora času by nastala, kdybychom dostaly slovo. To se nestalo.

K oběma autorům nechováme žádnou zášť ani nenávist. Naopak bychom chtěly vyzvat vědeckou obec ke společnému hovoru. Vymyslet můžeme tisíce skvělých projektů. Popularizace češtiny je důležitá, avšak takovýmto stylem komunikace to spíše vypadá, že se autoři snaží mezi námi a ÚJČ vytvořit jakousi propast, nikoli spojit síly a chytnout to za správný konec. Jsme kreativní duše a velmi rády propojíme vědecké poznatky s naším profilem. Důležitá je však komunikace, ta se snad v budoucích číslech časopisu zlepší. Také si říkáme, jestli to nebyl jakýs takýs kalkul. Pokud bylo cílem zvýšit povědomí o existenci časopisu Naše řeč, gratulujeme. Namístě by byla rovněž omluva. Vyzýváme autory recenze, aby nám i širokému publiku zodpověděli následující otázky:

1. Jak by měla Červená propiska i veřejnost přistupovat ke kodifikaci?
2. Co nahradí PČP? Bude to aktualizovaný Akademický slovník současné češtiny? Kdy k tomu dojde?
3. Kterou tištěnou publikaci mají používat učitelé ve výuce? O co se mají opírat? Jak mají pracovat s kodifikací a zároveň ji stíhat sledovat? (ÚJČ sice vydává jednou ročně článek, který zahrnuje pár kodifikovaných tvarů, avšak ve výkladové i slovníkové části IJP odhalujeme změny tak nějak náhodou. Naši sledující žádají přehled novinek a návody, ty však nemáme.)
4. Které konkrétní online zdroje používat?
5. Kde se můžeme dočíst, která slova se ÚJČ chystá kodifikovat? 
6. Mohli byste nastínit, jak by mohl vypadat popisek na IG profil ke slovu tchýně? 

S láskou k češtině

vaše propisky

Čeština je láska! A to se kurnik šopa ani po nevlídné recenzi nezmění.

Poučení pro všechny: Komunikujme! Klíč je v komunikaci. Vyhneme se tak stresu, nepochopení i různým přešlapům.

V článku odkazujeme na aktuální číslo časopisu Naše řeč: 
https://asjournals.lib.cas.cz/naserec/article/uuid:e37e0e45-81e5-4e54-a481-11d7d167c917