Jak na slohovou práci
Slohová práce je specifickým textovým útvarem sloužícím k procvičení žákových/studentových dovedností a znalostí v rámci školní docházky. Psaní těchto útvarů končí zpravidla s uzavřením středoškolského vzdělání, na vysokých školách se pak v daném modu jedná o eseje nebo tzv. seminární práce. Slohová práce má – coby textový útvar – vlastní formální a obsahové náležitosti. Výchozím bodem je vymezení tématu, které musí být zcela přesně dané a nesmí panovat pochybnosti, co je studentovým úkolem. Z toho vyplývá, že primárním úkolem studenta je pochopení tohoto tématu a jeho zvládnutí po stránce myšlenkové. Před samotným započetím vlastní práce je tedy namístě zkusit o zadaném (zvoleném) tématu zjistit co nejvíce informací – v tomto směru pracujeme s prameny a literaturou – tzv. primárními a sekundárními zdroji (důležité upozornění: Wikipedia není, navzdory kvalitě odvedené rešeršní práce, autoritativním zdrojem a může sloužit pouze jako „rozcestník“ pro další bádání v primárních a sekundárních zdrojích). Jako primární zdroje vnímáme takové, které se tématu věnují přímo (píšeme-li např. o dopadech normalizace na československou společnost, pak primárními zdroji jsou dobové dokumenty); sekundární zdroje se poté k tématu vztahují nepřímo (např. pozdější literatura zabývající se daným obdobím, resp. texty, které kriticky hodnotí primární zdroje). Pokud si to daná práce žádá, je nezbytné zmínit zdroje v bibliografickém seznamu v závěru textu.
Po adekvátním prostudování pramenů a literatury nastává fáze vlastní úvahy, kdy si autor slohové práce klade rozličné otázky a snaží se dojít k nějakému výsledku (např. co nového mohu o daném tématu sdělit? Jak mohu těžit z probádaných zdrojů? Zaslouží zdroje mé kritické zhodnocení? K čemu chci ve své práci dojít, jaký má být závěr?). Zmíněné otázky mj. odhalují časté omyly při psaní slohových prací – student si může představovat, že dostane zadané téma, narýsuje si osnovu (klasická trojice „úvod/stať/závěr“), v nějakém bodě začne, práce se následně „sama“ nějak odehraje a závěr se vymyslí za pochodu pomocí nějakého vyššího vnuknutí. Faktem však je, že veškeré části a aspekty (nejen) slohové práce musí být vymyšleny předtím, než vůbec student zasedne k preferovanému psacímu náčiní – samotná tvorba textu je pouze zaznamenáním mentální práce odvedené dříve. Z tohoto důvodu je precizní znalost tématu nezbytným předpokladem tvorby jakéhokoli textu – jakmile znám téma a vím, co o něm chci sdělit, mohu si rozvrhnout, odkud začnu, jaké oddíly můj text bude obsahovat a k jakému závěru chci dojít. Následně stačí tyto přípravné úvahy „pouze“ zaznamenat.
Z hlediska praktické činnosti je samozřejmě zásadní obeznámit se s časovou dotací na práci (jak dlouho mohu text tvořit) a dle toho jednak rozvrhnout postup, jednak zvážit hloubku, do níž si lze dovolit zacházet. Pokud se jedná o „celosemestrální“ práci (odkazuje na trvání semestru během studia na vysoké škole), na níž lze pracovat např. celé pololetí, resp. celý ročník, je možné prostudovat větší množství zdrojů (do textu se následně promítne studentův rozhled v dané oblasti a jeho obeznámenost s ní). V situaci, kdy je na vytvoření slohové práce méně času (měsíc, týden), ubývá samozřejmě možností použít při tvorbě větší množství zdrojů, text lépe promyslet a jít do hloubky při jeho kompozici. Je tedy třeba zvážit jednak potenciální šíři tématu, jednak je nezbytné zhodnotit vlastní možnosti. Pokud například vím, že jsem pomalým čtenářem a na vytvoření práce mám měsíc, nebudu usilovat o pročtení dvaceti knih na dané téma. Je třeba také počítat s dostatečným množstvím času na kontrolu – zpravidla se doporučuje dvojí až trojí čtení (tzn. poprvé text čtu v momentě, kdy jej píšu – následně je přínosné text na den či dva odložit, vrátit se k němu ex post, znovu jej pročíst a opravit; pokud je dostatek času, lze tento proces opakovat, slohové práci to jedině prospěje). V tomto směru je rovněž namístě potenciální zúžení tématu – je-li po mém soudu téma příliš široce vymezené a času málo, mohu si zvolit pouze určitou výseč tématu, která se mi jeví jako zásadní, a tu ovšem následně zpracovat s patřičnou péčí.
Závěrečné doporučení (shrnutí):
- Snažte se pochopit zadané téma.
- Mějte stále na vědomí čas, který na vytvoření textu máte.
- Sežeňte si adekvátní množství primárních a sekundárních zdrojů.
- Zvolte úhel pohledu, z nějž chcete k tématu přistoupit.
- Promyslete postup své práce včetně závěru.
- Nezačínejte psát, pokud nemáte vše pečlivě rozvržené.
Autor článku: Marek Holan
